Schiller, Friedrich von (1759-1805) Německý básník a dramatik. Narodil se jako druhé dítě vojenského lékaře v Marbachu v jižním Německu. Nešťastná léta strávená na vojenské akademii ve Stuttgartu (1773--1780) v něm posílila nenávist k tyranii a nad-, šení pro svobodu a republikánskou ctnost, které se staly hlavním tématem jeho prvních divadelních her - zejména dramatu Loupežníci (Die R:iuber, 1781). Tyto hry, jako působivé vyjádření vzpurného ducha hnutí Sturm und Drang, vzrušovaly a šokovaly divadelní publikum po celém Německu (v roce 1792 získaly Schillerovi titul čestného občana Francouzské republiky). Po dramatickém útěku z rodného Wtirtembergu se Schiller usadil v Jeně poblíž Výmaru, který se jako působiště Goethbvo, Herderovo a Wielandovo postupně stával kulturním centrem Německa.
Schillerovo zralé dílo bylo inspirováno KANTOVOU filosofií, značný vliv na ně mělo jeho přátelství s Goethem, které začalo v roce 1794. Z jejich plodného vztahu se zrodil nevídaný rozkvět německé literatury, známý pod názvem "výmarský klasicismus". Schillerovým vlastním příspěvkem k tomuto období - kromě mistrovských děl, jakými jsou Vald§tejn (1796-99), Marie Stuartovna (1800) a VilémIell (1804) - bylo vytvoření estetické teorie pokoušející se uvést umění do systematického vztahu k morálce a politice. Ve dvou zásadních úvahách, O estetickém vzdělání člověka (Uber die asthetische Erziehung des Menschen, in einer Reihe von Briefen, 1795) a O naivní a sentimentální poesii (Uber naive und sentimentalische Dichtung, 1795-96), hovoří Schiller o podmínkách SVOBODY v moderní společnosti. Neúspěch francouzské revoluce dosvědčil existenci dilematu, kterého si Schiller všiml v Kantově dualistickém výkladu morálního jednání: rozporu mezi lidskou touhou po svobodě a momentální neschopností člověka jakožto smyslové bytosti jednat podle diktátu rozumu. "Jen skrze Krásu si člověk hledá cestu ke Svobodě." Schiller se domníval, že estetická schopnost aktivovaná v "hracím pudu" (Spieltrieb) může tuto propast překlenout. Jedině když člověk dosáhne úplnosti charakteru (Totalitdt des Charakters) v harmonické souhře všech svých schopností - . osvobozen jak od jednostranné nadvlády morálních imperativů, tak od tyranie vnější nutnosti - získává předpoklady stát se občanem racionálního státu.
Prostředkem spojení individuální zkušenosti s převládajícími konflikty současného společenského a politického života se Schinemvi stal Fergusonův výklad dělby práce (viz SKOTSKÉ OSVÍCENSTVÍ) a ROUSSEAŮV paradox civilizace. I když jako řada německých spisovatelů té doby odvozoval představu harmonie a totality od idealizované vize antického Řecka, významně předefinoval tradiční kontrast mezi klasickou a moderní civilizací. Místo aby v moderní civilizaci spatřoval pouze symptomy degenerace a nenahraditelné ztráty, nalezl ve funkci "všerozdělujícího intelektu" dynamiku dějinného pokroku, který by mohl lidstvu umožnit obnovení jednoty na nové a vyšší úrovni. Tímto přetavením moderní zkušenosti dichotomie rozumu a citu, fragmentace vědomostí následkem specializace a oddělení individua od státu - v dialektiku ODCIZENÍ a regenerace otevřel Schiller nové směry filosofické a politické debaty, které lze sledovat ve vývoji německého ROMANTISMU, v HEGELOVĚ Fenomenologii ducha a v raných dílech Karla MARXE. UV

Odkazy
Schiller, F.: Výbor z fihJS(!fických spisů, přel. F. Demel a I. Ozarčuk. Praha: Svoboda-Libertus, 1992.
Literatura
MiIler, R.D.: Schiller and the Ideal ()r Freedom. Oxford. Clarendon Press, 1970.